Partyzánky s motyčkou — spontánní zahradničení ve veřejném prostoru. Umělecký místopis netradičního pouličního zahradničení - zvuková procházka po Brně

Toto stanoviště jsme vybrali jako symbolickou náhrady lokality v centrálnější části Brna, které se nachází také na hranici železničního tělesa. Jedná se o striktně produkční zahradu, kde jsou výnosy skutečně maximalizovány. Jahody, česnek setý, či denivky rostou mezi kukuřicí šplhající po náspu. Jsou zde pěstovány fazole u nás nevídaných odrůd, naťové byliny, salát. Podle studia leteckých map zahrada existuje teprve cca 10 let.

Bára Lungová

Toto stanoviště jsme vybrali jako symbolickou náhrady lokality ve Slatině a Slatince, která se nachází těsně vedle trati u dvou železničních stavidel. Podjezd, u kterého stojíte, vede k malé zahrádkářské osadě a zároveň k trati, která směřuje na Veselí nad Moravou a projíždí tak i Slatinou. Železničář, který zahrádky u trati vytvořil, je vyučený zahradník s praxí, který od původního řemesla přešel k dráze. Zahrádky jsou výsledkem přemýšlení a každodenní práce trvající přes čtvrt století. Pan Šanda zahrádku vytvořil pro potěchu svého oka - vídával ji konstantně při výkonu své práce jako signalista. Zároveň je pro něj stejně silná motivace potěšit cestující z vlaku a cyklisty, kteří vjíždějí na cyklostezku ze Slatiny do Šlapanic. V traťové zahrádce jsou pěstovány rostliny náročné na dobrou půdu - narcisy, tulipány, částečně i drobné plodiny a zelenina. Vzhledem k tomu, že u trati se nacházela původně kamenitá navážka, bylo potřeba vyhloubit záhony a naplnit je kvalitní hlínou, kterou na kolečkách pan Šanda navozil ze vzdálenosti několik set metrů, či kterou případně vyrobil zkompostováním spadaného listí. Záhony jsou zároveň důmyslně ochráněny proti krtkům, a to vrstvou kamení naskládaného zespoda i z boku, a dále z králičího pletiva, které také záhony zevnitř lemuje. Záhony jsou rozmístěny v geometrické mřížce, ty, které jsou mezi tratí a cyklostezkou, mají okolí dekorované stěrkovou drtí, která je pravidelně chemicky odplevelována a jejíž barva je zvýrazněna emailovým postřikem. Estetická stránka záhonků leží panu Šandovi na srdci, snaží se docílit toho, aby kombinace a efekt barev květin i použitých materiálů byl co nejlepší.

Bára Lungová

Stanoviště poukazuje na nové spontánní výsadby ovocných stromů v okolí ulic Vídeňská a Reneská. Okolí zastávky Hluboká je zajímavé existencí historických výsadeb solitérních ovocných stromů, které mohou pocházet z doby, kdy se stavělo zdejší malé sídliště, nebo možná ještě z předchozího období, kdy zde byla zemědělská a industriální krajina. Nově vysazené stromky tak doplňují již existující historické ovocné výsadby. Ve velkých městech u nási v zahraničí, ovocné stromy obecně v městském prostoru chybí. Z mé osobní zkušenosti vyrůstání na malém jihomoravském městě si pamatuji, že ještě v 80. a 90. letech existovaly ulice, kde v alejích byly nasázeny letní a podzimní hrušně. (jednalo se o synchronní prvorepublikovou výstavbu a výsadbu.) Například v Veselí nad Moravou je doposud stále řada ulic, kde mají na městských pozemcích lidé před domem na ulici vysazeny ovocné stromy (často švestky za účelem sběru na slivovici). V naší zemi je politika výsaby jedlého ovoce do volně dostupného veřejného prostoru rozporuplná. Zatímco v Židenicích samospráva obyvatele vyzývá k adopci zeleně a výsadbu jedlých plodin zakazuje, v jiných místech (např. Benešov) se podle dokumentů dostupných z městského webu toto spektrum výsadeb naopak podporuje. Z okruhu spontánních zahradnických intervencí mezinárodní a několik let již trvající aktivita Guerilla grafters s mezinárodní působností, jejíž náplní je přeroubovávání okrasných ovocných dřevin na plodící. Mladé stromečky, ke kterým jsme vás zavedli, jsou očividně nasazeny v rychlosti, improvizovaně, s minimem přípravy půdy a minimem financí (žádné zabezpečení proti poškození, sazenice vzhledem ke své velikosti jsou možná vypěstované podomácku). Držme jim palce.

Bára Lungová

Na střeše zříceniny bývalého lihovaru, vyrostla městská zeleň. Nová divočina si tak znovu přivlastňuje prostor, který byl předmětem lidské stavební činnosti, a vrství jej v čase. Vágní zahrada je druhou a další částí výzkumu, kterou tvoří zvukové dílo využívající zvuk k oživení skryté městské zahrady. Jeji koncept vychází z modelu středověké uzavřené zahrady a inspiruje se gotickými malbami rajské zahrady. Zároveň je dílo situováno do konkrétního času a prostoru a bere na vědomí současný stav, kdy se politika revitalizace uplatňuje při plánování zeleně i volnočasových aktivit. Prostřednictvím tříměsíčních zvukových nahrávek mohou návštěvníci vnímat prostor zahrady, jako by stáli přímo na místě. Toto setkání podporuje úvahy o vzájemném působení přírody a města a zdůrazňuje význam zachování již existujících zelených ploch v naší městské krajině.

Lucia Bergamaschi

Předzahrádky u bytových domů se často vytváří „neviditelně“. Mnoho lidí si neklade otázku kdo se o ně vlastně stará. Tato konkrétní předzahrádka je výsledkem péče několika generací starších žen – s poslední držitelky tohoto postu jsme vedly rozhovor. Starší ženy patří mezi skupiny jejichž práci, často právě pečující, genderované práci, se dostává nejméně ocenění. A to navzdory tomu, že nezřídka zastávají zásadní pozici v lokální komunitě a jsou držitelky vědění, které by jinak zaniklo. Jednou z oblastí tohoto vědění je právě znalost rostlin, jejich druhů, historie a potřeb. Tuto znalost mohou předávat pasivně, ve veřejném prostoru, skrze samotnou existenci předzahrádky s konkrétními druhy rostlin, které udržují naživu fyzicky náročným zaléváním a plením. Pohled na rostliny zprostřekovávávědění o jejich existenci, o jejich diverzitě. (Pokud je tedy nezaclání auto parkující na chodníku či přímo vjeté do záhonku, jak tomu k hněvu paní x bývá často u této předzahrádky – boj o veřejný prostor mezi auty a lidskými i jinými nelidskými tvory je zde velmi živý). Když už s paní x mluvíme, jsme až ohromeny množstvím vědění o rostlinách, které zvládá předat slovy v mírně chaotickém proudu. Kromě jejich fyzické podoby se nám odkrývá zdánlivě nekonečný svět jmen a popisů různých odrůd a typů květin, bylin, stromů a keřů. A nejen oficiální, běžně dostupná jména, ale hlavně lokální a lidová jména a přezdívky, posbíráná napříč generacemi, příbuzenskými a kamarádskými sítěmi. Tato jména mohou být napůl ztracená, zapomenutá i samotnou majitelkou, tajná, mohou vyjadřovat náklonnost a vztah člověka a rostliny, mohou to být intimní jména, formovaná hlubokým věděním o tom, jak se některé plody liší od jiných v chuti, v době zrání, v textuře, mohou to být jména zaniklých předků současných odrůd, propojené s lidskými předky dnešních zahradnic. Aspoň některá z těchto jmen, předaná nám paní x chceme zachytit v této nahrávce. Skrze vědění o rostlinách lze navázat mezigenerační dialog, dotýkající se genderových, ekonomických či environmentálních otázek. Zahradničení poskytuje, aspoň do určité míry, prostor ke komunikaci i mezi lidmi se zásadně odlišnými světonázory. Umožňuje také předávat a sdílet historii radosti, potěšení z existence rostlin - mimo-lidských entit, což je stejně zapotřebí, jako sdílení negativních prožitků, nesouladů či generačních traumat. Doufáme, že skrze povídání o rostlinách a fyzický kontakt s nimi bude možné stále více přerůstat a rozkládat komunikační ploty

Hana Dršitčková, Anastasia Blokhina

Některé lužanecké pařezy byly skupinkou místních guerillových zahradníků přetvořeny do podoby květináčů, v nichž s různou mírou úspěšnosti pěstovali vybrané rostliny. V tomto konkrétním květináči v době realizace projektu Partyzánky s motyčkou rostla, a možná stále roste, levandule, zasazená během jednoho z nepravidelných nočních zahradnických zásahů této party přátel. Stejně jako mnoho jejich (a nejen jejich) guerillových počinů, i tento je charakteristický svoji křehkou, dočasnou povahou, která pramení především z absence širší (institucionální či jiné) sítě péče, která často obklopuje městské rostlinstvo a na níž je v hodně případech toto rostlinstvo závislé. V případě, že je tato péče poskytována jednotlivými osobami, vzrůstá pravděpodobnost chřadnutí zasazené zeleně, která v městském prostředí je obzvlášť zranitelná. Časoprostorová neukotvenost příznačná pro lidské bytosti jezdící na dovolené, stěhující se z místa na místo, zaplétající se do různých vztahovostí a rozvrhů často vede k opuštění obhospodařovaných stanovišť. Život těchto stanovišť však pokračuje dále.

Hana Drštičková, Anastasia Blokhina

Městské trávníky, silniční ostrůvky, zanedbané zákoutí i celé plochy. Nenápadná místa, která představují tolerované útočiště pro městský plevel a volnou zeleň. Podobné lokality se přes svoji každodenní přítomnost staly pro většinu lidí téměř neviditelnou entitou. Přesto okolo nich, nebo přímo skrze ně denně procházíme, venčíme tu své psy, sedáme si v jejich okolí na lavičku, nebo na nich rovnou parkujeme. Nevědomky je považujeme za samozřejmost. Plevel přece roste všude a není pro nás zřejmě nijak zajímavý. Rostlinná slepota v praxi. Lze je vůbec nějak zviditelnit? Ocenit jejich estetickou a strukturální kvalitu?

Na základě těchto myšlenek jsem se rozhodla vytvořit profily šesti brněnských lokací. V těchto “azylových” místech jsem průběžně sbírala semena zde rostoucího plevele a následně je vysadila do jednoduchých truhlíků. Všechny tyto rostliny, více či méně známé, představují specifikum každého místa a zastupují jeho fyzickou podobu. Atmosféru lokací doplňuji skrze audionahrávky, v nichž líčím vlastní dojmy z chvílí poznávání a sběru semen.

Věřím, že umění může hrát důležitou roli v přehodnocování vztahů mezi lidmi a rostlinami, a proto jsem umístila truhlíky do tří dvorů galerijních prostorů v Brně, které nabízí prostředí k soustředění a pozastavení, jaký běžný člověk ve veřejném prostoru města často nezažívá. Téměř jakýkoliv zde umístěný předmět zde získává jistou estetickou hodnotu, především ale prostor pro dialog s divákem, kterého se plevelu běžně nedostává.

Zvonařka, staré autobusové nádraží na rohu rozsáhlé zelené plochy. Zde je za popraskanými nástupišti menší zarostlý plácek. Téměř nepovšimnutý, sloužící spíš jako místo pro zkratku.

Provaznický vršek se nachází v blízkosti nemocnice U Svaté Anny. Jeví se zcela nenápadně, ač se jedná o snad jedinou zelenou plochu přímo na Pekařské.

Nela Maruškevičová

Na křižovatce u zastávky Zimní Stadion je místo pod billboardem, podél něhož pokračuje cesta k Bobycentru. Další místo na zkrácení cesty.

Poslední místo se tísní u Moravské zemské knihovny a Právnické fakulty. Z druhé strany ho obklopuje staveniště, z nějž dopadá stín tří věžáků.

Nela Maruškevičová

Přímo před bazénem Ponávka se nachází jeden z větších trávníků na Cejlu. Občas jím někdo projde, opodál parkují auta. Jinak ho lidé spíš míjejí.

U mostu nad Svitavou, kde se Křenová dělí v Olomouckou, se nachází dlouhý pás lemující cyklostezku. Většinu času zelený, jindy zbarvený vlčími máky.

Nela Maruškevičová

Kdybyste se náhodou ocitli v Praze a procházeli se nedejbůh po pravém břehu Vltavy, nechte se proudem turistů donést až k budově Mánesu nebo přesněji bývalého Mánesu. Ta budova sama o sobě není v současnosti nijak zajímavá, ale kousíček od ní se nachází velmi roztomilý projev občanské zahradničiny. Takový velký květináč, který je součástí architektury Jiráskova mostu - oni ty květináče jsou vlastně dohromady tři, teda možná i čtyři, ale ten čtvrtý jsem nenašla. Přičemž každý z nich si žije vlastním životem, ale o tom někdy jindy. Dnes nás zajímá ten, v němž byla vysazena rozmarýna a tím se ze známé lidové písně stala živoucí legenda. Nicméně teď stojíme u tzv. pražského viaduktu v Brně, kde se časoprostorově propojují tyto místa, skrze rozmarýnovou odnož.

Pokud půjdete okolo, můžete ji trochu opečovat a při tom si pobrukovat:

I na brněnským mostě rozmarýna roste žádnej ji tam nezalejvá ona sama roste sama roste

Až tam tudy půjdeš zalévat ji můžeš ona se pak zazelená a dalej poroste ona se pak zazelená a dalej poroste dál poroste

rozmarýna poroste

Kateřina Konvalinová

V této zastávce je prostor výrazně formován dvěma fenomény: krizí bydlení a více-než-lidským spřízněním. Do pronajatého, ne-vlastního prostoru se přistěhoval člověk s početným kolektivem rostlin, stěhovavou zahradou v 200 květináčích. Byt vybíralx společně, aby jim tam všem bylo aspoň trochu dobře. Vzájemně o sebe pečují a doufají, že jim podmínky dovolí tam nějakou dobu v klidu růst

Hana Drštičková, Anastasia Blokhina

Jedlý park Sedláčková je komunitní počin líšeňského sousedství, který se realizoval na zarostlé zelené ploše mezi tramvajovou smyčkou Novolíšeňská a ZŠ Masarova. Od roku 2014 zde byly vedeny práce za účelem kultivace tohoto území - prostor se vyčistil od odpadků, ostříhaly se zarostlé keře, odstranily se náletové dřeviny, místo nichž byly postupně vysazovány ovocné stromy, vybudovala se tůňka, obzvlášť přínosná v sušších letních měsicích, v parku se vytvořilo ohniště, probíhaly zde kulturní akce, atd. Do dobrovolnické a komunitní činnosti, které měly vytvářet a zlepšovat mezilidské vztahy, byly zapojeni nejen doslpělí, ale i děti z vedlejších škol. Jedlý park Sedláčková však s největší pravděpodobností brzy zanikne a nahradí ho architekty navržený park s pracovním názvem Houbalova, který bude udržován centralizovaně skrze oficiální struktury. Pokusy o předaní parku pod sousedskou správu prozatím nebyly úspěšné. Charakter tohoto prostoru tedy prochází proměnami.

Hana Drštičková, Anastasia Blokhina